Krajina předků
Znáte krajinu, ve které leží vaše kořeny? Krajina, kde žili předkové z našich rodů, je prostředím, které formovalo jejich životy. A jejich zkušenosti jsou zase tím, co formuje nás.
„Je důležité, abychom věděli, odkud jsme přišli, protože když nevíte, odkud jste přišli, pak nevíte, kdo jste, a když nevíte, kdo jste, pak nevíte, kam jdete. A když nevíte, kam jdete, jdete patrně špatným směrem.” (Terry Prachett, Obléknu si půlnoc)
Nemohla jsem odolat citátu z knihy pana Prachetta, protože je tak kouzelně pravdivý. Kdo nezná své předky, je jako strom bez kořenů. Je pro něj mnohem těžší pevně stát a dobře růst.
Zimní období je časem, kdy bychom měli zpomalit, spočinout a navracet se ke zdroji prastaré síly, kam patří i odkaz našich rodů. A k nejhlubšímu ponoření nás vyzývají právě dny mezi Dušičkami a zimním slunovratem.
Naše země v srdci Evropy je nesmírně rozmanitá a na relativně malém území se střídají různé typy krajin. Proto je tolik malebná a zároveň zajímavá, jak z hlediska historie, tak přírody. Lidé byli dříve s krajinou propojeni daleko víc, než současné generace. Neměli ani jinou možnost, protože přírodní vlivy a charakter krajiny, kde žili, ovlivňovaly do značné míry kvalitu jejich života. Jiné podmínky měli lidé v polabských rovinách, na Hané nebo jihu Moravy, než v horách na severu, v šumavských hvozdech, Beskydech, nebo v drsnějším podnebí Vysočiny.
Proto je tak zajímavé podívat se na krajinu předků podrobněji. Byla to krajina rovinatá, kde se snadněji hospodařilo, nebo kopcovitá, či hornatá, kde museli lidé těžce dobývat obživu z kamenitých políček? Byla přehledná, nebo je obklopovaly hluboké lesy, skály či těžko prostupné močály a rašeliniště? Měli dostatek vody v potocích a řekách, nebo je častěji trápilo sucho? Jaký byl jejich kontakt se světem? Žili ve více osídlené krajině, kudy vedly důležité obchodní stezky a cesty, které propojovaly větší města, nebo na odlehlém venkově v řídce roztroušených vesničkách a samotách? Takových otázek si můžeme položit velkou spoustu. A z odpovědí postupně skládat mozaiku vlivů, které formovaly životy lidí z našich rodů.
Dnes už je známo, jak funguje tzv. transgenerační přenos. Nemusí ani zdaleka jít jen o velká traumata, mnohem častěji jsou to různá vnitřní nastavení a přesvědčení, o kterých někdy ani netušíme, že nejsou naše, ale že jsme je převzali po někom z pra-pra předků. Část našeho nevědomí obsahuje právě tyto zděděné vzorce a zkušenosti, které zachraňovaly život předchozím generacím, ale nám už v dnešní době tak moc neslouží. Samozřejmě, že po předcích máme i skutečné poklady, kterých si naopak velmi ceníme. Talenty a dary, ale třeba taky schopnost přežít a postarat se o sebe, ať už nás život zavane kamkoliv.
Letos v létě jsem se vypravila na Broumovsko, odkud pochází rod mojí babičky. Kontakty s touto částí rodiny se bohužel před lety, po babiččině smrti, přerušily úplně. Jenže čím víc jsem se věnovala rodovým zátěžím, tím víc mě to táhlo tímto směrem.
Jedna z charakteristik Broumovska ho popisuje jako krajinu oddělenou hradbou pískovcových skal od zbytku země. Tohle svérázné území vždy tak trochu žilo samo pro sebe. A také se tady mísily kultury, národnosti i pohledy na svět.
Tato krajina bývala nespoutaná a divoká. Jací tedy byli lidé, kteří se tu narodili a žili z její energie? Když se dívám do linie svých předků, tak tam vidím velmi náročné osudy. Těžké poměry, chudoba, uzavřenost, tvrdost, ale taky už zmíněná schopnost přežít. Snaha vydobýt si trochu štěstí i v tak drsných životních podmínkách. Ať už vlastním umem, nebo třeba při pašování zboží či dobytka přes hranice. A nebo tak, že odsud odešli.
To udělala i moje prababička, která nejdřív sloužila ve Vídni, potom žila s mužem v Praze, a později na Moravě, kde to měla blíž ke své provdané dceři. Ale zkoušky a propady v jejím životě byly stejně prudké a náročné, jako strmé rokle mezi skalami broumovské krajiny. Zemřela na rakovinu, velice zahořklá a osamělá. Její původní rodina se k ní nechtěla znát. Ani moje maminka na ni jako na svou babičku nevzpomíná ráda. Jenomže kdo ví, čím vším si tato žena prošla, než se z ní stala “ta zlá”. I z toho mála, co jsem o ní zjistila, to muselo být nesmírně těžké.
Odraz té bolesti, hořkosti a tvrdosti jsem zahlédla u její dcery, mé babičky, které dala stejné křestní jméno, jaké měla sama. Ani ta neměla snadný a šťastný život. A v posledních měsících před smrtí jako by skrze ni promlouvala i tato neoblíbená, nepochopená a životem těžce zkoušená žena. A pod tím vším byl obrovský strach. Z toho, že neobstála. V životě, před ostatními, před sebou. Že svou vinou přišla o všechno, co jí bylo drahé. O možnost být přijímaná a milovaná. I o ten kousek naděje na lepší život, než jaký měla v pohraniční vesnici.
Jediné, co jsem mohla udělat, bylo se zastavit u jejího hrobu a říct: nikdo nemá právo tě soudit, protože nechodil v tvých botách. Ať už o tobě říkali cokoliv, já vím, že ses snažila dělat to nejlepší, cos dokázala. Možná to pro ostatní nebylo dost, ale to neznamená, že jsi selhala. Předala jsi život dál a ten přes další dvě ženy z tvé krve přišel až ke mně. A já ti za to děkuju.
Když jsem se ponořila do pátrání po historii a osudech prababičky Emílie, i to málo, co jsem zatím zjistila, by vydalo na román. Nejspíš ho nenapíšu, ale podobné téma velice krásně a silně zpracovala Ditta Kůtová ve své knize Zlá babička. Dostala se mi do ruky před pár dny a přečetla jsem ji jedním dechem. A moc ji doporučuju, protože se snad v každém rodě najde člověk, který měl takovou pověst. O mnoha věcech se dříve v rodinách nemluvilo, mnohé se překroutilo, protože pocity se většinou nesdílely, životní zkoušky se musely trpělivě snášet a za chyby se platilo velice těžce.
V obou rodových liniích svých předků nacházím především lidi, kteří si museli těžce obhajovat své místo na světě. Někteří byli velmi chudí, doslova na okraji společnosti, jiní o těžce vydřený majetek přišli. Mnozí z nich měli na první pohled naprosto bezvýznamné životy, zemřeli chudí, osamělí, zapomenutí, někteří se rozhodli svůj život ukončit předčasně. Měli životní podmínky, které si my neumíme ani představit.
Někdy si říkám, kolik z mých pocitů nedostatečnosti, osamělosti a toho, že nikam nepatřím, bylo ozvěnou a důsledkem jejich těžkých osudů a životních ztrát? Byly to pocity, se kterými jsem pracovala při terapiích. Ale právě přes tyto “zátěže” jsem se dostala až k pokladům, které za nimi byly schované.
Ano, rodové zátěže a traumata v obou mých rodech byly obrovské, ale mě k tomu napadá především tato myšlenka: všichni to byli hrdinové. Dokázali přežít a zajistit o něco lepší život pro své děti. Když jsem se propojila s krajinou předků a vnímala kořeny, ze kterých vyrostli, cítila jsem především obrovskou vděčnost. Za jejich odvahu k životu a schopnost najít cestu i tam, kde se zdálo, že žádná není.
Zkuste se projít krajinou, kde žili lidé z vašich rodů. Můžete se na ni dívat nejen očima, ale vnímat i její kvalitu a energii, vůně, pocity… myšlenky. Co vám mohou předat místa, kde leží vaše kořeny? Jaké poklady jsou tam ukryté?
Zavzpomínejme na předky i během vánočních svátků a poděkujme jim, protože jenom díky nim tady jsme. Patříme k prvním generacím, které mohou vědomě odložit dávná rodová břemena a s vděčností přijmout dary svých předků. Když ctíme své kořeny a čerpáme z nich sílu, může strom našeho života růst do výšky beze strachu, že ho zlomí nebo vyvrátí vítr a bouře změn, kterými prochází tento svět.