Mezi světy
Spolu s podzimem přišel dušičkový čas, keltský Samhain - období, v němž se náš svět nejvíc prolíná s těmi okolními. Čas mezi světy, kdy staré umírá a vzniká zárodek nového. V přírodě i uvnitř nás.
Samhain, Hallow Eve, v křesťanské tradici slavený jako Svátek všech svatých, byl pro Kelty nejdůležitějším svátkem ze všech - začínal jím nový rok. O tomto dávném svátku jsem už v minulosti napsala článek, kde podrobněji rozebírám magický a hluboký čas, kterým je období mezi podzimní rovnodenností a zimním slunovratem. Právě v jeho středu se nachází doba oslav Samhainu. Letos jeho energie vnímám už od silného novoluní 21. října a tuším, že odezní až několik dní po úplňku, který nastane 5. listopadu.
Bohyní uctívanou v tento čas je Cailleach, jedna z podob velké Bohyně, které náleží období zimy. Říká se jí Stařena a je vládkyní temné části roku, moudrou čarodějnicí a strážkyní kouzelného kotle. Její síla a moudrost se právě teď nejvíc prolíná mezi světy, když jejich hranice mizí.
Cesty minulosti a přítomnosti se setkávají na křižovatce kdesi mimo prostor a čas. Staré umírá a současně se rodí nové. Temnotou v hlubinách duše a mezi pradávnými rodovými kořeny procházíme ke svému Světlu. A na této cestě můžeme někdy najít opravdu vzácné dary.
Pro mě je letošní podzim časem ukončování a přerodu v mnoha směrech. Jedním z nich je i odchod ze zaměstnání. A změny, které s tím souvisí a ještě souviset budou. Ten večer, kdy jsem naposled opouštěla místo, kde jsem deset let pracovala, byla už samhainová energie skoro hmatatelná.
Na ztichlém zámeckém nádvoří po zdech tančily stíny a nad střechy zrovna vyšel srpek měsíce. Hlavou mi táhlo, kolikrát jsem tudy za ty roky procházela, kolikrát jsem tady trávila večery při různých akcích, které jsme pořádali. Zažila jsem tu nádherné letní noci i tiché a zádumčivé zimní večery. Slýchala jsem ozvěny dávných časů i šepot zapomenutých tajemství zdejší bohaté historie. Místa, se kterými navážeme hluboký osobní vztah, nás vnímají. Pamatují si nás a umí to dát najevo.
Na potemnělém nádvoří panovalo bezvětří, přesto jsem náhle uslyšela ten jemný, ale výrazný zvuk. To se třepotaly listy na starých platanech. Trochu to připomínalo vzdálený potlesk, když spadne opona za odehraným příběhem. Jako by to bylo další znamení, že tady cesta končí.
Měla jsem tohle místo i městečko ráda. Na několik let mi poskytlo domov a já zase uvěřila, že tady by to už mohlo být napořád. Ale není. Nelituju žádné z těch zkušeností, cítím vděčnost ke každému z míst, kde jsem žila, a která tvořila významné kapitoly v knize života.
A už zase stojím na křižovatce. Mezi tím starým světem, kde jsem měla své místo, práci a život, který se poslední dva roky nezadržitelně rozpadá. A mezi novým příběhem, který se ještě nezačal psát. Vidím jenom první stránku. Bílé plochy se ještě nedotkl hrot pera. Tentokrát chci psát tak vědomě, jak to jenom dokážu. Tvořit další kapitolu s veškerou zodpovědností a současně daleko větší lehkostí, než ty předešlé.
Letošní rok je plný změn a ztrát, velkých transformací, které někdy vedou po hraně mezi životem a smrtí. Vidím a slyším to všude kolem, u lidí blízkých i u náhodných kolemjdoucích. Já si tou největší prošla už před rokem, ale není to teď o moc lehčí.
Přeji nám všem, abychom na potemnělé cestě mezi světy dokázali rozsvítit své vnitřní světlo, nebáli se zůstat chvíli stát na křižovatkách a vybírali si cestu co nejlaskavější k sobě. Věděli, že nás nedefinují naše zranění, minulost a traumata, ale naše sny. Abychom dokázali udělat další krok, i když se zdá, že cesta náhle mizí v mlze. Když totiž vykročíme, cesta se zase objeví…
Moc ti držím palce do nové životní fáze. :)