Než se setmí...
Každý den se stmívá o něco dřív. Energie temné části roku nás volají do hlubin. A právě tam často leží ty největší poklady.
Přechod mezi létem a podzimem letos nebyl vůbec snadný, jak z hlediska energií, astrologických aspektů, počasí i společenského dění. Nejspíš jste to taky pocítili na vlastní kůži. Pokud ne a měli jste to na pohodu, opravdu upřímně vám to přeju.
Moje plány, představy a přání vzaly kompletně za své. Od konce srpna se přihodilo několik věcí, které mi překopaly úplně všechno, včetně regenerace po nedávné operaci. Cokoliv se nám děje, vždycky to má své hluboké důvody. Líbí se mi vyjádření, že se to “neděje nám, ale děje se to pro nás”. Jenom porozumět, proč a k čemu. Tenhle přístup mi pomáhá nepadat do sebelítosti.
Potřebovala jsem ještě jeden impuls, abych definitivně skončila s tím, co už je přežité, neslouží mi a táhne mě zpátky do starých kolejí. I když to znamená, že mi v životě zase nezůstane kámen na kameni. Podzimní rovnodennost a následující úplněk byly k takovému ukončování skvělým časem.
Už jsem tyhle procesy prožila několikrát a tak se o to rychleji objevily staré strachy. Takové ty chvíle, kdy člověk cítí, že se mu existence sype jako domino. Kdy z hloubky prosakuje beznaděj. Zvlášť když ví, že má míň sil a zdraví, než měl, když se mu život sesypal posledně. Nástup temné poloviny roku je letos prostě s plnou parádou. Žádné opatrné krůčky, rovnou pořádný sešup do vlastních hlubin.
Původně jsem měla na tohle období naplánováno týdenní toulání a spolubytí s mou nejoblíbenější krajinou. Místo toho jsem hned po příjezdu strávila několik dní v posteli s horečkou a vrátila se obrovská únava, kterou jsem zažívala poslední dva roky během onkologické léčby. Neklamná známka toho, že jsem v minulých týdnech sešla z cesty. A v posteli byla spousta času na přemýšlení…
Vypadalo to, že se ven ani nebudu mít sílu vydat. Jenom jsem se dívala oknem na stromy a nebe. A věděla, že za pár dnů musím zase odjet. Ale jako už mnohokrát, i teď se mi potvrdilo, že když přijmu to, co se děje a nechám věcem volný průběh, stane se, co se má stát. Nakonec se mi přece jen udělalo lépe a dokázala jsem jít na chvíli do krajiny, která mě volala na jedno místo.
A tak se stalo, že jsem toho podvečera zpívala zemi a kamenům v novodobém kromlechu. Znám ten kruh od jeho vzniku před mnoha lety. Tehdy byl dost problematický. To, jak jeho nastavení působilo na krajinu a co dělalo s její energií. Dlouhé roky jsme se kvůli tomu míjeli. Chodila jsem kolem, ale ne přímo k těm kamenům. Sledovala jsem je zpovzdálí. Nezasahuju, kde nejsem požádána. Z nějakého důvodu to tak mělo být a s nejhoršími následky si nakonec poradila sama krajina. Vždycky je moudřejší než my lidé. Kromlech postupně odpojila od svých linií. A čekala. Na správný okamžik.
Až teď, po mnoha letech, když se kameny zbavily staré zátěže, dostaly nový impuls a směrování. Krajina si přivolala ty správné lidi, skrze které došlo k aktivaci. Teprve potom jsem se k nim konečně vydala.
A právě tady jsem po dlouhé době zpívala v prastaré řeči. V tom dávném jazyce, kterému rozumí nebe i země a všichni tvorové, kteří ji obývají. Slova, která přicházejí a objevují se v mysli až ve chvíli, kdy mají být použita. Slova, kterými jsem před lety zpívala kamenům na pobřeží Bretaně, v zelených irských kopcích, na anglických blatech i ve španělských horách. Znova jsem cítila rotující energetické víry, které se prolínají prostorem a časem, když se propojují místa vzdálená tisíce kilometrů. A s nimi vítr dračích křídel. Pak se mezi dešťovými mraky objevily sluneční paprsky a krajina se zahalila do laskavého soumraku.
Když jsem se loučila s kameny, radostně tančícími na vlnách nových energií, objala jsem je jako staré přátele. A poděkovala jim. Za moudrost a trpělivost s lidmi. A za tohle setkání. Protože díky nim jsem poznala, že se mi vrátil hlas.
V noci jsem pak naslouchala zpěvu deště, který omýval oblé hřbety milované krajiny. Stékal po skalách i kamenech starých hradních zdí. Po listech vinné révy i po stéblech rákosu v říčních zátočinách. Po zvrásněných kmenech dubů a mezi jehličím borovic na skalních výchozech. Krajina smývala prach léta i náročné energie posledních týdnů. V hlubinách skal ožívaly prameny a země si vydechla.
I já si uvědomila, že jsem znovu našla svůj vnitřní pramen. Ten proud, který vyvěrá přímo z hlubin duše. Byl pohřbený pod nánosy bolesti a strachu, únavy, beznaděje, boje o život a ztrát posledních let. Teď už ho zase cítím a navracím se k němu jako ke zdroji síly a tvořivosti.
Jsem moc vděčná své dlouholeté kamarádce, že jsem v jejím domově mohla strávit těch několik dnů a projít si nemocí i uzdravováním. A stejně tak děkuju těm moudrým ženám, které před pár týdny pomohly kruhu kamenů ke znovuzrození. Krajina si je zavolala a společně s ní vytvořily zdroj energie, který bude prospívat místu i lidem.
Ve dvou posledních dnech, které mi zbývaly do odjezdu, jsem zažila ještě dva krásné soumraky nahoře v kopcích. Takové chvíle jsou magické a hluboké, když se vám podaří sedět v tichu a dýchat s krajinou, než se setmí. Je to jako dotýkat se nádherného velikého živého tvora, který vás na chvíli pozve do své moudrosti a síly. Když se takhle naše vnitřní prostory prolnou, pokaždé mě to něco důležitého naučí.
Práce pro krajinu je především o každodenním spolubytí. O lásce, respektu a naslouchání. Ona je ta moudrá a my se potřebujeme ztišit, abychom dokázali porozumět jejímu hlasu. Učí nás jenom být. Vnímat se znovu jako její součást. Vždycky tomu tak bylo, jenom jsme na to zapomněli. Když tohle spojení obnovíme, uděláme tu nejdůležitější práci. Pro ni i pro sebe.
Požádejte krajinu, aby vás objala a vedla po svých stezkách. Poděkujte jí, že s ní můžete pobýt. Zpívejte jí nebo s ní tančete v jejím rytmu. Pomůže vám v temné polovině roku bezpečně dojít do hlubin a zase zpátky. I s těmi poklady, které na té cestě objevíte.
Jsem ráda, že je ti trochu lépe. :-)