Prostor pro zázraky
O tom, co jsou to kouřové noci a proč je důležité poděkovat odcházejícímu roku za to dobré, co přinesl. A malý tip na novoroční předsevzetí.
Čas mezi zimním slunovratem a prvním týdnem nového kalendářního roku patří do období tzv. dvanácti kouřových nocí. V tomto posvátném období, které jako by leželo “mimo čas”, se provádělo rituální vykuřování bylinami. A zapalovaly se ohně i svíce na počest návratu světla, tedy “světlé poloviny roku”, do které se vstupuje dnem zimního slunovratu.
Podle prastaré tradice se dříve lidé během kouřových nocí věnovali bilancování končícího roku, očistě, odpuštění a také věštění pro rok nadcházející. Každá z těchto nocí totiž může symbolizovat jeden měsíc budoucího roku. Nebo je naopak možné během nich poděkovat jednotlivým měsícům roku uplynulého.
Vím, že mnozí z nás měli letos opravdu těžký rok a těch ztrát a propadů se zdá být daleko víc než toho, za co být vděčni. Docela tomu nahrává i trend na sítích, kde teď lidé sdílejí “věci, které se mi letos nepovedly”. Tahle hra na “opravdovost” ale našemu vnitřnímu světu moc neprospívá. Obrací naše vnímání sebe sama k chybám a nedostatkům. Nejde o to, si je nepřiznat, ale důležitější je ocenit, co jsme zvládli, co se nám povedlo navzdory náročným okolnostem.
Vděčnost je velice silná energie.
A také jeden z nejsilnějších nástrojů pro kognitivní přenastavení. Náš mozek má, zjednodušeně řečeno, určitý typ filtru, který rozhoduje, jaké z milionů vjemů vpustí do našeho vědomí a co naopak bude ignorovat. Pokud do něj zadáváme především „problémy“ (třeba tím, že si často stěžujeme, negativně hodnotíme a srovnáváme se), tak nám zvýrazní každou chybu, křivdu a nebezpečí. Pokud do něj ale budeme pravidelně zaznamenávat věci, za které jsme vděční, začne nám zviditelňovat příležitosti a zdroje. Některé studie ukazují i to, že si díky praxi vděčnosti můžeme také postupně snižovat hladinu kortizolu.
Vděčnost je zkrátka fyziologický přepínač. Myslím, že lepší než deset novoročních předsevzetí je jednoduchá mikropraxe, kdy si každý večer najdeme 3 věci, které se za onen den povedly. Není to o tom, že svět od té chvíle bude růžový. Ale my najednou uvidíme dveře, které tam byly celou dobu, ale náš starý filtr reality je ignoroval.
Všichni bychom si přáli, aby byl svět v novém roce lepším místem.
A víte co? Ono je to opravdu z velké části v našich možnostech. Svět můžeme udělat lepším svými skutky laskavosti, vnímavosti, sounáležitosti. Lidé si nebudou pamatovat, jak jsme vypadali, co všechno jsme měli nebo neměli, kde a čím jsme byli. Budou si nakonec pamatovat jen to, jak se s námi cítili. Jestli jsme tam pro ně stáli s rozsvícenou lucernou, když hledali cestu tmou. Jestli jsme jim podali ruku, aby dokázali vstát, když upadli. Jestli jsme se dívali a naslouchali, když potřebovali, aby je někdo viděl a slyšel. Jestli jsme byli těmi, kdo se je nesnažil zachraňovat, ale podpořil jejich vlastní cestu ke změně.
To, na čem nakonec nejvíc záleží, je laskavost našeho srdce. Množství lásky, kterou rozdáme. Ostatním a také sobě samým. Svět se změní pomocí každodenních malých dobrých skutků, úsměvů a podaných rukou.
A taky nesmíme zapomínat na zázraky. Když na ně uvěříme, zjistíme, že jsou všude kolem nás. Mají totiž svůj speciální prostor.
Prostor, který je těžko popsatelný. Je jako chvíle mezi nádechem a výdechem. Mezi hlubokým spánkem a probouzením. Vteřina, než se za úsvitu nad horizontem vynoří slunce. Ticho mezi dvěma údery srdce.
Prostor, kde se může stát cokoliv. Ten, který se rozprostře kolem nás, když přestaneme tlačit, kontrolovat a plánovat. Prostor pro zázraky, které by naše mysl jinak vůbec nepřipustila. Prostě to, co “nevymyslíš”. Až když se uvolníme do důvěry v život, může se to stát.
Přeju nám všem, ať si v roce 2026 takového prostoru dovolíme mít v životě co nejvíc. A obracíme svou mysl k tomu, co nás udrží ve vnitřním míru, lásce a vděčnosti.